Další protivládní demonstrace. Je to, jako když padá sníh na převis skály. Každá sněhová vločka může být nakonec tou, která utrhne lavinu. Dříve, či později. Problém je však v něčem jiném: české revolty obvykle končí deziluzí, nebo prohrou. Důvodem je to, že předřazujeme oprávněný hněv před úvahu, co vlastně chceme, jaký systém si většinově přejeme, co od systému vlastně očekáváme, co jsme za to ochotni obětovat.
A také, jaké hodnoty vlastně vyznáváme a prosazujeme. Od toho se odvíjí společenská dohoda. Od toho by nás poté měli zastupoval lidé, kteří jsou představiteli těchto hodnot. Takto vzniká politický konsensus, který zemi posouvá dopředu, kdy lidé vědí, že politici, instituce i systém slouží jim; pak systém přirozeně brání a stojí za ním.
Zatím je to tak, že jsme nuceni (přinejmenším část z nás) přežívat v systému, který nechceme. Naši předkové demonstrovali také: šlo jim příkladně o volební právo, o osmihodinovou pracovní dobu, o zrušení cenzury, o možnost svobodně a otevřeně vyjadřovat své názory. O to, aby jejich politická práva byla zastupována na politické úrovni, v parlamentu. O to, abych jejich děti měly příležitost ke vzdělání, mohly chodit do škol a poté i studovat. O to, aby měli bezplatnou lékařskou péči a neumírali jen proto, že nemají na lékaře.
To vše se stalo realitou. Dnešní demonstrace by měly mít stejný smysl. Měla by jim předcházet silná společenská debata o podstatě budoucího systému. Lidé na ulicích by měli v demonstracích prosazovat konkrétní věci, které zlepší jejich život, postavení, práva.
Nestačí odvolat neschopnou vládu. Ta věc je mnohem hlubší, než si myslíme. Ale dialog o nové společenské smlouvě vlastně ještě vůbec nezačal.
