Na naši už tak těžce zkoušenou vládu, jejímž hlavním nepřítelem jsou její členové, se žene další pohroma, totiž tzv. obranná smlouva s USA. Má být na vládu předložena co nevidět, konkrétně už v březnu, což je v podstatě včera, protože je skoro květen. Já si skoro trošičku maličko myslím, že by pro vládu bylo nejlepší, kdyby se ta smlouva někde v šuplíku zapomněla nejméně do roku 2025, ale jestli si s ní v Americe pospíší, máme se na co těšit. Doslova.
Totiž, to není jen tak, taková smlouva. Upravuje podmínky pobytu vojáků na našem území, ovšemže za situace, kdy tu žádní nejsou. Ale co není, může být, lidově řečeno coby kdyby, že jo. No a na to je našinec citlivý, takový pobyt cizích vojsk, to je sousloví, které nepůsobí úplně dobře.
Na druhou stranu, my jsme taky byli ta cizí vojska, třeba v Afghánistánu, ale to bylo něco jiného, tam jsme byli se souhlasem tamější vlády. Přinášeli jsme tam pořádek, mír a demokracii a měli nás tam rádi.
Ale vážně, kde je problém? Problém je v tom, že slova americká základna působí na mnoho lidí jako červený hadr na býka. Smlouva sice zřízení základny neřeší, ale to nikoho nezajímá, protože by to řešit mohla! A se základnou by hodně občanů nesouhlasilo, a to i takových, kteří jsou příznivci této vlády (ano, je to s podivem, ale vězte, že tato vláda má stále ještě několik příznivců). Nuže, například já jsem sice značně proti systému, ale zrovna proti případné americké základně, radaru nebo něčemu podobnému nic nemám. Jenže takových nás není dvanáct do tuctu. Ani dva do tuctu, někdy ani jeden do tuctu. Takhle to je.
Přemýšlela jsem, čím by se dali naši spoluobčané přesvědčit, že NATO je prima podnik, ale ono je to těžké. Když mám nějaký náhodný záchvat objektivity, musím uznat, že naše cesta s NATO není zrovna přehlídkou oslnivých úspěchů a slavných vítězství. Začalo to hned po vstupu bombardováním Srbska; za to bychom se dneska asi spíš radši neviděli, ale aspoň se za nás omluvil prezident. Následovala vysoce úspěšná operace v Iráku, založená, pravda, na drobné dezinformaci, což bylo ovšem vyváženo jejími výsledky, zejména destabilizací celého regionu, masovou migrací a podobnými efekty, které by jeden nečekal. No, a Afghánistán, to byla taková třešnička, po dvaceti letech úsilí a neskutečném balíku peněz, které se tam investovaly, jsme nestihli ani evakuovat naše místní spolupracovníky a nějaký méně loajální občan by skoro řekl, že to trochu připomínalo… Vietnam? Trochu víc? Ale pšššt.
Kupodivu, všem těmto debaklům navzdory, jsem stále pro NATO. Holt už tam jednou patříme, a pořád mi to přijde rozumnější organizace než EU. Tak budeme věřit, že jsme se z těch bot, které jsme udělali, poučili. Já vím, že nepoučili. Ale můžeme se tvářit, že poučili.
Stejně si ale myslím, že by bylo asi lepší tu smlouvu nechat ještě u ledu… na chvilku. Na takovou delší chvilku.
