Deník N se svezl na kampani Me Too formou rozhovorů se známými ženami, které se staly obětmi sexuálního obtěžování. Už slovní spojení „staly se obětmi…“ musí každému sebevědomému člověku rvát uši. Nikdo se nestane obětí, pokud k tomu sám nedá svolení. Aniž bych chtěla bagatelizovat zkušenosti těchto žen, musím konstatovat, že možná jsou silné ve svých oborech, ale nejsou silné v nastavení hranic. Že se mi to konstatuje, když jsem to nezažila? Taky bych ale mohla říct, že jsem se stala obětí sexuálního obtěžování. Dokonce několikrát…
Bylo mi čtrnáct, když k nám do školy přišel učitel němčiny. Brzy mě začal mezi ostatními žáky protežovat, až to došlo do fáze různých rádoby nenápadných doteků a pohlazení. Když jsem jednou šla do sborovny pro třídní knihu, byl tam sám. Postavil se za mě a rukama mi sjížděl po těle. Vzala jsem knihu, odstoupila, podívala se mu do očí, řekla „na shledanou“ a odešla. Měla jsem strach, že se bude mstít. Ale nemstil. Zato se mě už nikdy nedotkl.
Jednou si vedle mě v MHD sedl týpek, jehož pravá ruka pro chvíli doputovala na moje levé koleno. Využila jsem nebližší zbraň a vrazila svůj deštník hrotem mezi nás, což nepěkně odnesly jeho prsty. Týpek zaúpěl a na další zastávce vystoupil.
Nejbizarnější zkušenost mám s člověkem od T-Mobilu. To byly ještě doby, kdy telekomunikační obchodníci odchytávali lidi na ulici a lákali je na výhodnější tarify. Jeden z takových vykuků si myslel, že k obchodu přidá ještě zisk v naturáliích. Se šibalským úsměvem se zeptal, jestli bych s ním nešla někam do křoví. Když jsem se ujistila, že to není skrytá kamera, s opovržením jsem jeho dotaz nahlas zopakovala před skupinou poblíž stojících lidí a pak se výsměšně rozesmála. Chlápek zrudnul a zmizel.
Nespočítám, kolikrát na mě pískali dělníci na stavbách nebo chlapi z projíždějících aut. Nespočítám, kolikrát jsem slyšela narážky na postavu a vzhled. A lhala bych, kdybych tvrdila, že mě to neštve. Štve. A právě proto, že mě to štve, je moje odpověď jiná než odpověď oběti. Odpalovacích reakcí mám v arzenálu několik. Není nic složitého si je opatřit, buď vám pomůže vlastní mozek, nebo jakákoli příručka slovní sebeobrany.
Ač jsem žena a ač jsem si s mužskou neomaleností taky užila svoje, tažení proti mužům coby agresorům mi přijde urážlivé a nespravedlivé. Z osobního selhání dělá celospolečenský problém. Zobecnění však způsobuje, že někteří citliví muži se už bojí ženě i pochválit účes, aby nebyli označeni za slizouny. A burani zůstávají burany Me Too navzdory. Prostě to dopadne jako vždy, když se přijde s nějakým zmetkovitým opatřením: Nejvíc na něj doplatí ti, kdo jej nepotřebují.
Je zbytečné dělat ze sebe oběť kvůli tomu, že někdo druhý se chová jako prase. Druhé těžko změníte, ale k vlastní změně máte předpoklady. V případě sexuálního obtěžování jde v první řadě o změnu vědomí vlastní hodnoty. Na jadrné poznámky lze reagovat ublíženecky, povýšenou ignorací nebo opětovanou palbou. Je na vás, kam to necháte zajít a jak odpovíte.
A co je to vlastně sexuální obtěžování? Když pomineme samotné znásilnění jako jednoznačný důkaz sexuální agrese, dostáváme se do sféry pocitů a dojmologie… Zeptejte se sta žen, co pro ně znamená sexuální obtěžování a dostanete sto odpovědí. Znám ženy, které přejdou plácnutí po zadku mávnutím ruky, nebo dokonce úsměvem. Jiné zvolí drsnou odpověď, nebo facku, ale další žena se cítí dotčena i vtipem o blondýnách… Jak z tohohle vyvodit jednoznačný výrok, natožpak jednoznačné řešení?
Zajímavé je, že levicově orientovaní progresivisté nemají pokrytou ani tu základní rovinu – totiž osobní hranice a zdravé sebevědomí. Kdyby měli, nevycválané burany by odpálili jedna radost. Žádnou kampaň by nepotřebovali. Ale to už by pak nebyli správní levičáci. Ti totiž potřebují společenský boj a všelijaké kampaně stejně jako sexuální agresor svoji oběť.
