Tiskovou konferenci ke sto dnům prezidenta Pavla ve funkci jsem neviděla. Zaznamenala jsem ale mediální ohlasy na tuto akci; i vysloveně mainstreamoví novináři se shodli, že to bylo trapné.
Pro mne tohle není. Jsem rozmazlená minulými prezidenty. Václav Havel, kterému přes všechny výhrady vůči jeho osobě nebylo možné upřít charisma a autoritu. A potom Václav Klaus a Miloš Zeman, dvě výrazné politické osobnosti, se zkušenostmi z vlády i Sněmovny a jasně čitelnými názory. Často jsem s nimi nesouhlasila – ale bylo s čím nesouhlasit.
Všichni tři dosavadní prezidenti vynikali nad svým okolím, určovali veřejnou diskusi, jejich názory se stávaly předmětem vášnivých polemik. Měli hluboký vhled do záležitostí, o nichž rozhodovali, a bylo zřejmé, že poradcům sice možná naslouchají, ale konečné slovo při rozhodování si ponechávají.
Teď se to změnilo.
Výběr prvních tří ústavních soudců nominovaných novým prezidentem se podařil, ale to nebylo nic obtížného, protože byli vybráni víceméně nekontroverzní, všeobecně respektované osobnosti. Tyhle tři soudce by nominoval nejspíš každý.
Ale jinak je to přehlídka prázdných slov, líbivých gest a bohužel i stylistických přešlapů. Celé to působí jako produkt poradců; pokud máme štěstí, můžeme tušit, kterých konkrétně.
Nevyhovuje mi to, raději bych měla na Hradě někoho podobného předchozím prezidentům. Ale vnímám, že většině se to asi líbí takto. Nijak mne to nepobuřuje, život na tom nestojí.
Jenom asi nemám ráda loutkové divadlo.
