Nechceme tohle vidět. Podobně jako za komunistů, kdy Moskva prosadila nejen dráty na hranicích, ale propagandou i druh myšlení, který odděloval dva světy. A říkal, že komunistický svět je spravedlivější a bude na věčné časy. Že svět dospěje ke komunismu. Hm… Ke komunismu, kde budou lidé dostávat věci podle potřeb. Nejen podle výsledků.
Byla to lež. Proti přírodě i přirozenosti. I ta nejmenší rybka v oceánu musí plavat a hledat potravu, aby se uživila a přežila. Nemůžeš sypat shora do oceánu a čekat, že se nakrmí všichni. Tak to nefunguje.
Jenže opozitem tohoto komunistického mýtu je dnešní džungle. Archetypální predátorský režim dravců, kteří se navzájem požírají mezi sebou. A když už nemohou, pro svou velikost, tak svůj zájem a hlad obrátí jinam. Kamkoliv, kde je to možné.
Ale o tom je potřeba lidi přesvědčit. Náš rozum nám říká, že chceme být součástí Západu. Protože toužíme být součástí ultramoderního světa, plného zářivě blyštivých technologií, luxusu, spotřeby, hédonismu, individuality. Chceme a toužíme vyniknout. A když se na tenhle svět nabalí slovo „svoboda“, je vyhráno. Na tomhle stojí podstata práce dnešních propagandistů. Ale je to iluze. Svobodní jsou jen ti nahoře a ti, co už vše ztratili. Ostatní jsou nedobrovolnými otroky systému. Systému, kde leitmotivem je tvrdý, urvi, co můžeš. A když to tak budeš dělat dlouho, nakonec budeš vítěz. Nad kým vlastně? Nad svými sousedy a přáteli? Nad svou rodinou? Před sebou samým?
Na druhou stranu nám v naší rozpolcenosti srdce říká, že cena, kterou za tyhle nablýskané kulisy Západu platíme je nakonec ta, že přitakáváme dominanci a predátorství. Násilí. Zabíjení. Intrikám. Globálně prosazovaným sofismům, které umně zakrývají kořistnou povahu dnešního světa, ovládaného stále námořními velmocemi.
Je to na každém z lidí. Nakolik dokážeme zatvrdit svá srdce a omluvit svědomí. A přijmout sofisma, která všechna ta svinstva, války, vraždění, kolonizaci, neokolonizaci, bombardéry nad Vietnamem, Laosem, Koreou, Afgánistánem, Indonésií, Lybií, Jugoslávií, všechno to vraždění ve jménu demokracie omluví. Protože nepřítel. Rus. Kubánec. Vietnamec. A pak se divíme.
Myslím si, že jsme rozpolcení. Že se teprve stále hledáme. Masaryk správně říká, že potřebujeme 50 let, abychom se stali sami sebou. Minimálně demokraty. Musíme se naučit sami sobě dobře vládnout. Nikdy nám to moc nešlo.
Odbojné české stavy dokázaly v roce 1619 stát se stavovským vojskem pod velením hraběte Thurna před Vídní. České stavy měly šanci porazit Habsburky. Prosadit si vlastní český stát. Ale nedokázali si sehnat peníze, udržet armádu a vybojovat si vlastní budoucnost. Porazit nejen Ferdinanda, ale i Mansfelda a Buqouye u Záblatí. Hádali se, nepodporovali se a špatně si vybrali vladaře. Fridrich Falcký, kalvinista, byl v podstatě pozér vybraný tak, aby příliš neohrožoval zájmy jednotlivých stran. Nakonec všichni jen přihlíželi, jak kat Mydlář usekává hlavy představitelům odboje.
Prohráli jsme zápas o první středověkou podobu spravedlivějšího světa. Magna Charta? Jako počátek demokracie? Ne. Jen uznání práv nejvyšší britské šlechty králem v nesnázích. Pokus o demokracii hledejme tady. V Čechách se rodila vize spravedlivějšího světa. Tábor je nejdůležitějším středověkým konceptem pro spravedlivou společnost. Měli bychom být pyšní na to, že jsme se opakovaně pokusili hledat a najít spravedlivější řád. Na jeho počátku byli moudří lidé. Jan Hus. Spravedlivý, čestný a odvážný člověk. Aby nakonec, jak už to u nás bývá, jsme tu věc nedotáhli do konce:
Husity neporazila vojska křížové výpravy. Ani zuřivý vztek tehdejšího světa a jeho vládců, které husitská revoluce nesmírně děsila, kteří na zemi vyhlásili interdikt a klatbu. A křížovou výpravu. U Lipan se nakonec zabíjeli navzájem bratři husité. Lidé, kteří se znali. Protože ustavit z tehdejších husitských komun spravedlivý řád a systém bylo jednoduše nad síly tehdejšího světa. Nad možnosti doby. Žižka věděl, jak válčit. Ale už nevěděl, jako konstituovat systém.
Neuměli jsme si vládnout. Myslím, že teprve teď začne vyrůstat nová česká elita. Duchovní. Vzniká z vědomí. Z myšlenek. Učí se z historie. Z poučení z předchozích proher. Ale bude to něco stát. Nevybojuje to za nás nikdo. Musíme my sami. Jeden vedle druhého.
