Skoro polovina lidí v tomto státě věří, že vláda polistopadových stran je lepší variantou než to, co nabízí dnešní opozice. A to je k zamyšlení. Pro opozici. Mluvíme nejen o parlamentní opozici v podobě hnutí ANO Andreje Babiše či SPD Tomia Okamury. Opozicí míním i třetí opoziční proud – proud alternativních a vlasteneckých stran, který se z mého pohledu po třetí úspěšné demonstraci politicky etabloval.
Tři demonstrace, na které přijdou desetitisíce lidí, nelze přehlédnout. Je to signál, že s vládní politikou není něco v pořádku. Zároveň signál, že se zde může politicky etablovat třetí síla – pomyslný jazýček na vahách v příštích volbách.
Je zcela nepodstatné, že veškerou opozici, jak parlamentní, tak neparlamentní, alternativní a vlasteneckou, vládní garnitura (a jí spřízněná média) nálepkuje jako proruskou, antisystémovou, populistickou, jejímž cílem je rozbít společenský systém. Je to momentální folklór, kterému se nevyhnuly ani země s daleko delší demokratickou tradicí.
Ale vadí mi, že mainstream označuje za dezoláty, pomatence, lůzu a proruské zbloudilce i obyčejné lidi. Kdo měl možnost sledovat demonstrace, vcelku snadno pochopil, o co jde lidem pod pódiem. Dali většinově a jasně nesouhlas s Fialovou vládou. Dali najevo obavy o další vývoj státu a vyjádřili obavy o vlastní budoucnost. Nechtějí válku.
O lidech na pódiu, kteří vadí režimu
Pro vládu i média představují lidé, kteří vystoupili na pódiích, problém. Je třeba si umět připustit, že když vedle sebe postavíte zástupce všech stran mimoparlamentní opozice, prostě v tomto guláši všemožných alternativ vedle sebe stojí zástupci hnutí, jejichž příznivci jsou v navzájem antagonistických vztazích. Média se strefují do Jiřího Rajchla, Zuzany Majerové, Josefa Skály nebo Kateřiny Konečné. Jiným se zajídá Jiří Paroubek. Já s tím problém nemám. Dokonce si myslím, že ta myšlenka je správná. Smyslem demonstrací bylo nejenom představit politiky alternativní a vlastenecké scény, ale i lidi, odborníky, kteří říkají, že existují rozumná řešení dnešních problémů.
Jako příklad může posloužit skupina odborníků, kteří v následných článcích mluvili – podle mě fundovaně – o problémech s řešením energetické krize. Lidé jako energetický expert Vladimír Štěpán či Ivan Noveský ukazují, že existuje funkční, nikoliv politické řešení potíží s energiemi, které by přineslo prospěch celé české populaci. Bývalý prezident agrární komory Zdeněk Jandejsek, který apeloval na řešení problémů českého zemědělství, mluví věcně o obnově soběstačnosti státu. Petr Bohuš, bývalý moderátor ČT, věcně a klidně pojmenoval stav a problémy mediální scény.
Druhým mottem demonstrací se stal konsenzus. Ukázaly, že existuje průsečík, na kterém se shodne většina těchto stran. Nejen odpor k aktuální vládě. Ukázalo se, že vlastně existuje regulérní konzervativní proud politiky, který navzdory vzájemným programovým rozporům má společnou rovinu pronárodní konzervativní politiky, zaměřené na rozvoj vlastního státu.
Odvádění pozornosti
To, že jak Fialova vláda, tak spřízněná korporátní i veřejnoprávní média ukazují z demonstrací jen nejvyhraněnější projevy, prostě patří k věci. Jak ze strany organizátorů, kteří pravidelně opepří svůj projev, tak ze strany médií, která splní povinnost o demonstraci referovat. Média ale o události referují manipulativním slovníkem. Považuji to za chybu.
To, že namísto dialogu funguje model nálepkování, ne nepodobný komunistické praxi, je symbolem doby, médií, a především této vlády. Za komunistů byli kritici „zaprodanci Západu“. Dnes jsou pro změnu „zaprodanci Ruska“. Změnil se jen vektor, nikoliv metoda. Výsledkem je pak pouze to, že společnost se o alternativních a funkčních řešeních nedozví. Navíc tak vzniká kolem jednotlivých aktérů jakási zbytečná aureola protestních guru, což je, vzhledem ke skutečnému stavu věci, spíše legrační. Vrábel pak vyhlašuje „pochod na ČT“, který, bohužel, nejspíše i zorganizuje.
Nepřipustit dialog je přitom jednou z možností, jak vládnout zemi. Je to ale ta nehorší cesta. Tato vláda má veškeré nástroje: moc, úřady, podporu médií, spřízněné neziskovky a aktivisty, a především má za sebou třicet let působení ve veřejném prostoru, díky kterému jednoznačně dominuje v myslích poloviny lidí v tomto státě coby nositel demokratických hodnot. Myslím si, že to dnes už není pravda.
Vedle všudypřítomného omezování svobody slova zažíváme totiž i další věci, které známe z dob komunismu. Existují zde jasné a naprosto evidentní pokusy o vyhazování z práce za projevený názor, byť korektně projevený, fundovaný a poctivě formulovaný. Jako příklad uvádím dění kolem profesora Druláka, jednoho z nejschopnějších a nejbystřejších českých analytiků, uznávaného experta v oblasti mezinárodní politiky a diplomata. To je nepřípustné.
