Alena Wagnerová v zahajovacím projevu na Sjezdu spisovatelů 2022 vyjádřila myšlenku, že tu existovala dlouhá kulturní kontinuita, která začala první republikou a skončila po roce 1989.
„KSČ se nicméně po uchopení moci v únoru 1948, při zásadním odmítnutí všeho, co souviselo s buržoazní první republikou, snažila zúročit, hlavně si ale přivlastnit to, co označovala za pokrokový odkaz českých dějin a kultury, jenž se měl socialistickou revolucí naplnit. Tím se zároveň prohlásila za jeho dědičku a naplňovatelku, čímž nedošlo k naprostému přerušení kulturní kontinuity, jak se dalo očekávat, ale zůstala zachována určitá historická linie, na niž bylo možné podle politické situace postupně navazovat.
Nejradikálnější změnu paradigmatu v moderních dějinách našeho státu, která se hluboce dotkla kontinuity české kultury, jsme zažili po sametové revoluci 1989. To může na první pohled překvapit, protože tímto převratem mělo dojít k návratu demokracie a svobody, v očekávání části starší generace snad v podobě první republiky, nebo dokonce pražského jara.
Nastupující pravicové a neoliberálně orientované mocenské elity v čele s ekonomem Václavem Klausem ale svým výlučným antikomunismem radikálně takříkajíc vyřízly z dějin posledních čtyřicet let existence Československa a paušálně odsoudily a odmítly vše, co se během té doby událo.“
K podobnému závěru jsem dospěl v článku Československo jako uskutečnění filosofie českých dějin? který vyjde v dlouho připravované knize o vzniku a povaze Československa. Tato kontinuita se netýká pouze kultury, ale také důležitých politických myšlenek. Od počátku devadesátých let zažíváme zlom, který se projevuje třeba tím, že se mnohdy upřednostňuje odkaz Habsburské monarchie před odkazem Československa.
V článku píšu:
První republika, poválečná třetí republika a v určitých momentech také období socialistické diktatury vykazuje určitou koncepční kontinuitu, která vychází z myšlenky, že Československo vzniklo z univerzálních ideálů svobody, rovnosti a humanity, jejichž nositelem je emancipačně pojatý národ. Tato koncepce se liší od liberálně demokratického chápání univerzality tím, že garantem svobody a rovnosti není čistě formální procedurální rámec jako v liberální demokracii, nýbrž jím je emancipačně pojaté společenství. Tato koncepční kontinuita, která měla v moderních českých dějinách tři základní státotvorné podoby (prvorepublikovou, poválečnou a pražskojarní), byla přerušena vlivem normalizace a politického a ekonomického vývoje po roce 1989.
Otázkou pro vážnou politickou diskusi zůstává, zda v době krize liberální demokracie a vzestupu konzervativního nacionalismu není na místě navázat na tuto emancipační národní a státní identitu a zformulovat nové zakládající ideje politické a sociální orientace České republiky.
