Šedesátileté výročí od Gagarinova letu do vesmíru připomíná, že tehdy se Sovětský svaz nedal vnímat jako civilizačně zaostalá velmoc, která musí používat násilí, aby se udržela při životě. Generace narozené v šedesátých a dalších letech už zažily pouze úpadkový socialismus a podle něj usuzují, že takový byl socialismus od začátku.
Na konci padesátých let a v letech šedesátých se jevilo jako reálné, že se socialistická část světa dostane v technologiích, a v obecně civilizačním vývoji, dál než západní svět. Socialismus se nevnímal pouze jako soubor humánních ideálů jako spravedlnost, nýbrž také jako ekonomický systém, který má podivuhodné schopnosti: ze zaostalé země, jíž bylo carské Rusko, se během velmi krátké doby takřka z ničeho stala průmyslová země, která za druhé světové války dokázala úspěšně čelit Německu, jež bylo industriální velmocí.
Sovětský svaz ohromil svět podruhé prvním letem člověka do vesmíru. Ještě nedávno všestranně zaostalá země byla schopná otevřít lidstvu vesmír. Kdyby k tomu nedošlo, Američané by ještě dlouho váhali, zda se mají naplno pustit do programu cest do vesmíru.
Bez soutěžení se Sovětským svazem by možná tento mimořádně nákladný program nerozvinuli v takové míře, jak tomu bylo později. Vidíme také, jak v posledních desetiletích tento program stagnuje. V osmdesátých letech se vážně mluvilo o vyslání člověka na Mars a dodnes se tento let neuskutečnil.
Dnes se na socialismus díváme tak, že tento pojem snad vyjadřuje ušlechtilé principy, které jsou však neuskutečnitelné. V době Gagarinova letu vyvolával socialismus představu, že reálně naplňuje sny lidstva, které se jevily jako neuskutečnitelné. Bez těchto souvislostí těžko pochopíme, proč měl socialismus ve své době takovou přitažlivost.
