Soud přikázal pražskému Gymnáziu Na Zatlance obnovit denní formu vzdělávání. Distanční formu výuky mu zakázal. V úterý to sdělil asistent předsedkyně Městského soudu v Praze Adam Wenig, podle kterého příslušné krizové opatření povstalo z protiústavně vyhlášeného nouzového stavu.
Student prvního ročníku gymnázia se žalobou domáhal ochrany před nezákonným zásahem a žádal, aby soud škole přikázal obnovit prezenční výuku tak, jak byla uskutečňována do 2. října 2020. Gymnázium od 5. října loňského roku učí studenty distančně, a to na základě opatření vlády. Student poukazoval na to, že tento způsob výuky školský zákon nezná a že nemůže nahradit výuku prezenční. Zároveň namítal, že distanční vzdělání je v rozporu s rámcovým vzdělávacím programem.
Původně mne po přečtení tohoto novinového článku, jehož úvod jsem si dovolil vypůjčit, zajímalo, zda soud hodnotil i zájem na ochraně života a zdraví dalších studentů a učitelů, jak zohlednil Článek 6 Listiny základních práv a svobod, že:
(1) Každý má právo na život. Lidský život je hoden ochrany již před narozením. (2) Nikdo nesmí být zbaven života… a střet tohoto práva s právem na vzdělání.
Nyní mne to již nezajímá. Střet individuálního práva na vzdělávání v prezenční formě a práva na život ostatních včetně učitelů soud nehodnotil, jak vyplývá z jeho rozhodnutí zveřejněném na úřední desce soudu.
Cituji z dalšího novinového článku: Data Ústavu pro zdravotnické informace a statistiky, které se podařilo deníku Aktuálně.cz získat, ukazují, že největší podíl tvoří pracovníci v administrativě a kanceláři. Na druhém místě jsou pak učitelé a lidé ve školství. Kromě profesí pak velké množství nakažených tvoří i žáci a studenti. A také senioři.
Být učitelem za situace, kdy technické možnosti ani v jedné zemi světa ještě neumožnily naočkovat všechny učitele, asi bych prostřednictvím odborů zahájil jednání o stávce.
Život je nejdůležitější hodnota a žádná demagogie a líbivé fráze zmařené životy nenahradí, a to zvláště, když nesmyslně vyvolané komplikace ohrožují i další vzdělávání ostatních.
Občas mám pocit, že není důležitý následek, ale právní purismus.
