V posledních dnech zaplnilo veřejný prostor i jiné téma, než koronavirus: Maturity. Pravda, je s ním sice spojeno, ale na chvíli měl člověk dojem, že se vrátily „staré dobré časy,“ kdy se řešila hlavně politická témata. Ačkoliv – mělo by se z maturit dělat politické téma?
Za mých mladých časů (čti před deseti lety) jsem touto dobou řešila vlastní maturitu. Byl to první ročník státních maturit.
Dostali jsme společnou státní část z českého jazyka, pak z cizího jazyka nebo matematiky, přičemž jsme si mohli zvolit mezi lehčí a těžší úrovní. Nikdo nám nevysvětlil, jaký je v tom smysl: Jestli třeba bude těžší varianta znamenat také lepší hodnocení od vysoké školy či potenciálního zaměstnavatele?
Zvolila jsem si tenkrát těžší variantu. Sice jsem nevěděla, jestli pro mě bude mít praktický význam, ale motivovalo mě, že coby průměrná studentka tuhle metu pokořím. Výsledek: maturita s vyznamenáním v úrovni obtížnosti vyšší. Toto vyhlášení při předávání vysvědčení bylo taky to poslední, kdy mou snahu někdo zmínil a ocenil. Maturitní vysvědčení jsem použila k přijímačkám na VŠ, ale pokud si pamatuji, žádný z mých zaměstnavatelů ten papír nikdy vidět nechtěl.
Nepíšu to proto, že bych souhlasila s Andrejem Babišem, že „maturity nejsou nutné.“ Ale taky si nemyslím, že je dobré všechno šmahem odsoudit jen proto, že to řekl právě on.
Zbytečné domněnky
Uplynulý rok je mimořádný pro všechny. Zasaženi jsou i žáci a studenti. Poslední ročník střední školy je přitom určen vyloženě k přípravě na maturitu. Semináře, cvičení, konzultace… To vše lze samozřejmě zařídit on-line, ale ruku na srdce – osobní kontakt to nenahradí. Studenti se nemohli standardně připravovat. A tak mi přijde logické, že by letos měla maturita taky jinak vypadat.
Neznamená to, že bych maturitu považovala za zbytečný cár papíru, se kterým můžeme experimentovat. Za zbytečné však považuji domněnky typu, že se tím schyluje se k devalvaci vzdělání. Jako by si nikdo nevšiml, že se tady celé roky vesele devalvuje o sto šest a učení zastydlo někde v 19. století (čest výjimkám).
Zkouška dospělosti. Ale co byl celý ten rok?
Maturitě se říká zkouška dospělosti. Čím jiným než praktickou zkouškou dospělosti byl uplynulý rok? Kdy jsme naposledy jako společnost prodělali tak rapidní změnu? Studenti se museli adaptovat na nové, někdy značně ztížené podmínky. Museli prokázat flexibilitu, trpělivost a houževnatost. Je velmi těžké soustředit se na učení, když se situace stále mění, sedíte jen přilepení u monitoru, chybí vám sociální kontakt a někdy se o počítač musíte dělit s ostatními členy rodiny.
V prognózách o vývoji trhu práce se dozvíte, jak moc budou u zaměstnanců v budoucnu ceněny měkké dovednosti. Mezi jinými je to právě adaptabilita. Tu maturanti prokázali měrou vrchovatou. Téměř každý přitom dostal v uplynulém roce nějaké úlevy. Jsou maturanti podřadný druh, že jim naložíme stejně, nebo snad ještě víc? Udělit maturitu z průměru mi přijde jako fér řešení. Za dalších deset let pak můžeme udělat anketu, kolik lidí bylo na základě této mimořádné maturity znevýhodněno. Vsadím se, že to dopadne jako s mou vyšší úrovní obtížnosti – nikoho to zajímat nebude.
Premiér možná nevědomky tnul do tématu, které je nutné skutečně řešit. Ne tím, že zrušíme maturity sakumprásk a lidi naženeme do továren, jak si někteří demagogicky pod jeho výrokem představují. Maturity nejsou téma, které lze řešit izolovaně. Maturity jsou jen článkem systému českého školství. Za jeho tristní úroveň přitom nemůže Andrej Babiš. To je problém mnohem hlubší. Stálo by za to zeptat se těch, kdo pohoršeně vykřikují, že si premiér kupuje u mladých voličů hlasy, co oni udělali pro české školství?
Každá krize, když se správně uchopí, přináší příležitost. Může tomu tak být i v případě koronakrize a školství. Jenže to by odpovědným lidem muselo jít o věc, a ne o vlastní ega.
